Klára Jirsová: Převaděčská stezka

„Do Německa to tu není daleko. Šumava tvoří všudypřítomný horizont. Do jedné převaděčské skupiny patřil i doktor Jiří Krbec z Klatov. Dědečkův blízký přítel a kolega. A rodina Wiendlových, přes ty jsem se vlastně k té stezce dostala. Rodina Toušových nechávala na své samotě U Vítků přespat uprchlíky, schovávala agenty-chodce i západní kurýry.“

Klára Jirsová je překladatelka a výtvarnice.

Tereza Říčanová: Vnitřní Mezná

„Znovu a znovu budu polapena úkoly vnějšího světa, budu se třást neklidem a praskat pnutím. Ale, hrábě, kýbly škopky, krávy, ptáci, kočky – mne zachrání! Jsou mým svatým náčiním, mými pomocníky na cestě domů, k sobě, do krajiny, pod kořeny, v zem.“

Tereza Říčanová je malířka, ilustrátorka a spisovatelka.

Zuzana Matisovská: Jablonné v Podještědí

„Nie som správny turista. Cestou mlčím, o ničom nepremýšľam, vnímam pravidelné kroky, pozorujem nekonečné rady temnúcich stromov, vedome spomaľujem dych, modlím sa. Hoci viem, že spoločné slávenie je čímsi podstatným, nelákajú ma veľkolepé odpustové zjazdy, preduchovnené reči vážených celebrantov, ani lavice natlačené dobrými ľuďmi, ktorí spievajú z pripravených bulletinov. Nie som správny katolícky pútnik. Nemusím byť.“

Zuzana Matisovská je studentka teologie.

Michal Rataj: Lažiště

„Podobně zvuky z Lažiště (tedy z druhé strany Boubína) se nesou do všech stran podivuhodně čistě a daleko – štěkne pes, řízne cirkulárka, osamělé auto projíždí údolím, aby vyjelo na kopec ke kostelu, a protože je ten kopec celkem vysoký, motor zpravidla zabírá vysoko... Ten zvuk ale často zní pro uši úplně odjinud – akustika krajiny si s ním hraje, jak chce...“

Michal Rataj je hudební skladatel.

Josef Prokeš: Poutní cesta na Lomec

„Mám tu stezku moc rád. Měří asi šest kilometrů a pokaždé, když tudy jdu nebo běžím, jako bych se jí nechal vést. Jako bych se svěřil jejímu vedení a přál si, abych i v životě, právě v tom úseku, kde se právě nacházím, měl vždy odvahu udělat ten správný krok správným směrem.“

Josef Prokeš je farář z Vodňan a Lomce.

Pavel Pola: Květnice

„Pokud toužíte po samotě, musíte vyrazit nejlépe ráno. Ranní procházka má ještě tu výhodu, že pod sebou vidíte a slyšíte probouzející se velkoměsto jako na dlani. Nejkrásnější je v neděli, kdy si většina lidí ještě trochu přispí a tak je na sólo procházku víc času.“

Pavel Pola je karmelitán.

Adam Borzič: Zasvěcení v Chlumu

„Chlum tajemných schodů v zeleni, které vedou ke kostelu sv. Jiří, mírně vyvýšeného na kopečku nad vsí. Chlum černých chalup s bílými horizontálními pruhy – ty sudetské zebry. Chlum plný křehkých domů z devatenáctého století, z nichž některé povstávají ze sutin jako Fénix. Chlum mírný a oblý a nad ním srpek měsíce, pohádkově drobný za tiché temné noci. Chlum plný stromů na kostelní zahradě. Chlum plný psů, kteří štěkají, když v noci někdo projde. Chlum, kde se setkávám u ohně s milovníky Moudrosti.“

Adam Borzič je básník.

Tomáš Sixta: Bezejmenné vyhlídky

„A když se dost vynadíváte na lodě a upřete oči o něco dál, dostanete ještě jedno znamení shůry. Na druhém břehu Vltavy uvidíte malý kostelík sv. Fabiána a Šebestiána ze 14. století, původně ještě románský. Dnes pozůstatek v 50. letech téměř zcela zatopené vesnice Živohošť. Kostelík, který před zatopením slapskou přehradou stál na kopci uprostřed obce, je dnes téměř jediným co zbylo, co obstálo, je přístavem, horou Ararat z příběhu o Noemovi.“

Tomáš Sixta je teolog a bohemista.

Josef Pleskot: Černý Kristus

„Čížovský kopec je korunován klasicistní cihelnou zdí, která ohraničuje velký hřbitov. Severní svah za zdí již po staletí poskytuje prostor pro odhazování hřbitovních přebytků. Pod vrstvami zetleného listí se tam najdou lidské kosti nešetrně vykopané z hrobů, shnilá prkna z rakví, ale je také možné zakopnout i o lebku, která prorostla vegetací a pevně se spojila se zemí.“

Josef Pleskot je architekt.

Anna Beata Háblová: Šlapu do skal

„Pod korunami mohutných smrků si připadám nicotně, a tato nicotnost je ještě podtržena mou mizernou kondicí. Tělo zvyklé sedět u počítače nebo se sklánět nad kuchyňskou linkou se návalu fyzické námahy vzpírá. Svaly na nohou se třesou, dech nelze pobrat. To jediné, co mě táhne vzhůru, je naděje na mimořádný výhled a barokní kaple, první dílo Kiliána Ignáce Dientzenhofera. U paty pískovcových skal už se zastavuju u každého druhého stupně.“

Anna Beata Háblová je básnířka a architektka.