Magdalena Platzová: Orlovice u Klatov

„Poprvé jsem byla v Orlovicích, když mi bylo deset či jedenáct. Právě tehdy se zrodila tradice letních jogínských soustředění, která trvá dosud, tedy čtyřicet let. Byla jsem tam nejmladší a tak to mělo nějaký čas zůstat. Účastníci, kromě mojí matky, tehdy nechávali děti doma.“

Magdalena Platzová je spisovatelka.

Petr Hruška: Ostravská katedrála

„Z hospody za katedrálou jsme se jednou se synem vraceli až ve chvíli, kdy těžkotonážně svítalo. Měli jsme za sebou náročnou noc. Seděli jsme hodiny proti sobě, úzkost otce ze synovy budoucnosti narážela na rozpaky syna z otcovy minulosti. Řekli jsme si hořké věci. Otazník i vykřičník stál nejednou už na začátku věty.“

PetrHruška je básník.

Karol Sidon: Kamenný klíč

„Za svých let v exilu jsem si dost často kladl otázku, co vlastně na té Praze mám, že se mi po ní stýská. Přitom je to pouhé kouzlo kamenů, z nichž jsou v průběhu staletí sestavovány domy, které pak vyvolávají dojem, že ani nemohly být sestaveny harmoničtěji. Klíč k té záhadě jsem našel teprve po návratu z ciziny, když jsem se vrátil do Staronové synagogy jako člen místního minjanu.“

Karol Sidon je vrchní zemský rabín.

Jiří Sádlo: Vrchol Milešovky

„Ono je mocmoc míst, která si zaslouží poctivou promluvu, ale musí to být místo spíš známé a zato s netradičním výkladem. Proto si musím z duchovních hodnot vyhnat dětství, vlast, boha nebo péči o krajinu; je totiž ohromně obtížné o nich mluvit správně, jinak hrozí idyla či alarmismus, pryč s tím vším! Bude mi stačit, jak mě místo učí důvěře, že svět je hodný a uspořádaný, ba někdy i zlomyslný a absurdní, ale hlavně není jakýkoli, není to bezduchá nečitelná masa jednotlivostí.“

Jiří Sádlo je přírodovědec.

Jitka Bret Srbová: V zahradě ryzího zření

„Toto je místo života, místo hojnosti. Přemýšlím, že ta hojnost není jen v rozmanitosti zalité dnes sluncem, je to i hojnost prostoru k přemítání. Tady je vždycky klid – i když proslulé paví hejno občas o sobě dá vědět pronikavým křikem.“

Jitka Bret Srbová je básnířka.

Scarlett Vasiluková Rešlová: Postel

„Další úžasnou zprávou bylo, že vleže lze meditovat. (...) Mistři potvrdili, že dosáhnout samadhi nebo satori je vleže možné. Duchovně lze dozrávat i v posteli. Skvělé.“

Miloš Doležal: Sv. Vít v Zahrádce

„Zavřený svatovítský chrám tu na břehu zůstal trčet jak opuštěný remorkér – s věží, s freskami, prošlapanými žulovými prahy a románským portálem. U břehu trs žlutých divokých kosatců, modrá vážka se komíhá mezi pcháčem a rákosím. Pod vodu nedohmátneš, ale víš, že jsou tam základy domů, školy a mlýnů. Hodíš kamenem a ten vodou někomu propadne do dávné postele.“

Miloš Doležal je básník a spisovatel.

Josef Kroutvor: Jílovický kostel

„Před bočním vchodem léta stával křížek, Boží muka, na zvláštním kamenném podstavci. Ten podstavec měl tvar jakési podivně tvarované polokoule. Na jednom místě byl znát zbytek reliéfu rožmberské pětilisté růže. Můj otec kolem něj pravidelně chodíval, prohlížel si jej a tvrdil, že to není žádný sokl, ale nejspíš gotická křtitelnice.“

Josef Kroutvor ml. je student germanistiky.

Pavla Melková: Údolím Hamerského potoka

„Tvar každého kamene koryta je dobrodružstvím tvarů a vztahů, každý jednotlivý by bylo možné studovat celý den. Kamínek se stává skálou, skála horou. Vnímáme universální vztah vody a kamene, nekonečný dotek, který formuje oba, dotek měkkého a ostrého, jehož představa nás vede až k jeho přítomnosti v mezilidských vztazích.“

Pavla Melková je architektka.

Petr Vizina: Radostník ve Všenorech

„To zároveň vznešené i zpustlé místo na rozhraní Horních Mokropes a Všenor člověku připomene, že nikdy není jen nezúčastněný pozorovatel dějin. Vězí v dějinách až po uši, podobně jako vojevůdce Žižka zarostlý v křoví.“

Petr Vizina je novinář.

Zdeněk Jančařík: Piknik na svatém Antoníčku

„Když jsme přijížděli zatáčkou ke kostelu, který má za patrona svatého Antonína Paduánského, máma vyslovila větu, na kterou jsme s bráchou vzadu v Trabantu už vždycky čekali: ‚Tak tady už je opravdu krásně! ‘ Na louce pod kostelem jsme rozložili deku, lehli jsme si na ni, pak jsme se trochu procházeli po areálu a potom jeli domů. V dětství jsem vlastně netušil, proč je tam ten kostel, komu je zasvěcený, a co to je křížová cesta…“

Zdeněk Jančařík je salesián, spisovatel.

Alena Scheinostová: Z domů už nestoupá nijaký dým

„‚Sedím na kopci pod javorovým stromem. Kopretiny proměnily luka na hvězdné moře. Jako panny v tanečním odění se kolébají břízy. Modročerný se tyčí les kolem. Cesty jsou plné pestrých teček. To jsou šaty děvčat, přicházejících z kostela. Slyším jejich smích. Domove, jak jen jsi krásný,‘ zapsal si o Letnicích roku 1946 zdejší rodák Paul Roden. Místní obyvatelé byli vyhnáni několik dní na to. Do Německa to byl kousek, pouhých několik set metrů.“

Alena Scheinostová je publicistka a redaktorka Katolického týdeníku.

Marek Hanzlík: Kaple svatého Vavřince a svatého Josefa na hradě Lipnici

„Potíž je v tom, že starému gotickému kněžišti jsme sice vrátili jeho ‚původní‘ podobu, ale nevrátili jsme mu důležitý přirozený centrální bod – oltářní menzu. Navíc dnes přes tento neuralgický bod sakrálního prostoru vstupují do kaple návštěvníci. Figury konzol hledí na ně. Původně to ale byly symboly zla, které se závistivě dívaly na zázrak proměnění na oltářní menze. Rád bych to návštěvníkovi vysvětlil, ale on už nedočkavě vyhlíží onen výklenek s kostrou zazděné nevěrnice …“

Marek Hanzlík je kastelánem na hradě Lipnici.

Tomáš Petráček: Les Svíb

„Narodil jsem se totiž na bojišti. Mé rodné město Hořice leží nedaleko místa, kam směřovaly tři proudy pruské armády… od Trutnova, od Náchoda a směrem od Jičína pokračovaly tři obrovské armády k srdci východních Čech a těsně před Hradcem Králové svedly největší a nejkrvavější bitvu, která kdy na českém území byla svedena.“

Tomáš Petráček je historik a katolický kněz.

Líza Faktorová: Houby, mech, brouci a anděl

„Mech se u sv. Martina objevil mnohem dříve než houby. Má různé odstíny od svěží jarní zelené až po smaragdovou. Krásně se vyjímá na staré šedo okrové žulové podlaze i na narůžovělých půdovkách, rozlézá se po kamenech až do temných koutů kostela, kde je hustší a plnější. V presbytáři olizuje zespoda nohy apoštolů, kteří střeží posvátná tajemství.“

Líza Faktorová je historička umění.