David Vopřada: Třeštibok

„Nic teď nemusím, to vnímám, a proto sem chodím. Hlava mi netřeští, naopak se snažím vyhnout tomu, aby se můj bok roztříštil o jiné třeštiboky, které mě v životě potkávají. Sedím a uvažuji, nechávám řeku plynout, vzduch vanout a sebe žít.“

David Vopřada je teolog.

Alexandra Jacobea: Kříž u Svárkova

„Je tu jen ten kříž. A dráty. Hned vedle kříže stojí vysílač a kousek od něj se křižuje vedení vysokého napětí. V posledním svárkovském stavení zuřivě štěká pes.“

Alexandra Jacobea je evangelická farářka.

Miroslav Olšovský: Vyhlídka na pražskou periferii, lavička Emy Destinnové u Proseckých skal

„Dotýkám se svýma očima skutečné krásy světa a celého vesmíru, anebo zase jen své mysli? Jsem vůbec schopen tu krásu popsat? Po celé délce se na horizontu kolébá mlha, ze které se jako z moře vynořují detaily budov lesknoucích se na slunci, svou vahou ještě stále ponořených do páry, která je obklopuje. Ten obraz jako by se mnou nesouvisel, a přesto jsem to já, kdo jej před očima stále vidí a ke komu promlouvá."

Miroslav Olšovský je básník a prozaik.

Petr Kratochvíl: Louka v údolí řeky Kamenice

„Doba zhruba hodinu před rozbřeskem je podle staré indické tradice spojována právě se souhvězdím Labutě a nazývá se Bráhmamuhúrta nebo také „doba vesmíru“, a je nejposvátnější částí dne. Je to doba, kdy se vyjevují poklady a kdy se sny stávají skutečností, doba mezi světlem a tmou, kdy okem viditelný pohyb nebeských těles končí, a místo něj je možné znovu spatřit vlnění bílých květů lakušníku v nedaleké říční vodě."

Petr Kratochvíl je politolog.

Letní punkta 2024 | 4. série

Volná série osobně laděných podcastů zve už počtvrté k letní návštěvě různých spirituálních míst v Čechách.

Klára Krásenská: Okno a stůl

„Sedám si v lehké noční košili, pokládám první kávu dne, otevírám okenice. Pára nad šálkem se zvíří, zavyje tichý průvan. Nočním teplem rozhozených peřin provane všecko naráz: pěnkavy, čerstvé pečivo, kostelní věž, loudavá, ledabylá pošta. Taky nebe a remízky, sladká, neměstská vůně, jaká jde zdaleka z kopců a přes potok, srdce má z dubových květů, spodní tóny mokré trávy. Nedělám nic, mám kávu a papíry zatížené kamenem, hodinu za hodinou nedělám zhola nic. Opírám se lokty o stůl a dívám se z okna."

Klára Krásenská je básnířka.

Sylva Fischerová: Olomoucké kašny a Svatý Kopeček

„Když jsem ale byla malá, bylo jich jen pět – Merkur byl schovaný někde v depozitáři muzea. I tak byl ale soubor olomouckých barokních kašen nesmírně působivý: Héraklés-Herkules s mírně povislou bradou, jak (s výhledem na orloj) zabíjí palicí sedmihlavou hydru, Caesar na koni a s buličíma očima, ten, který prý město založil, vladařský Juppiter se svazkem blesků v ruce a Neptun-Poseidón s trojzubcem a svými koňmi. Tajemstvím byla kašna Tritónů…“

Sylva Fischerová je básnířka a spisovatelka.

Jana Šrámková: Stražiště

„Moc tu toho není. Někdo by si mohl pomyslet, že se ocitl kdesi v pohraničí, ale není to tak. Překvapivě stojíme ve středu republiky, jen jsou od nás všechna větší města, dokonce i lehce větší než nejmenší maloměsta, vzdálená desítky kilometrů. Uprostřed husté sítě osídlení naší země zeje díra – a v té právě jsme.“

Jana Šrámková je spisovatelka.

Jiří Štourač: Vítochovští mučedníci

„Na vítězném oblouku, tedy nejblíže lodi jsou mužské postavy nabodány na přistavená kopí. Jsou to oni prvomučedníci, které dal císař Hadrián zabít, protože se nechtěli zříct víry. Stávají se nenápadně také patrony mučedníků mnohem pozdějších, kteří netrpěli přímo pro víru, ale stali se obětí zla a násilí. Za nimi není třeba chodit daleko, jejich ostatky leží i zde na hřbitově, který kruhovitě obtáčí kostel.“

Věra Koubová: Šemík ve vlnách Vltavy

„Stavba, na niž chci dnes především upozornit, je mnohem méně nápadná než most či katedrála. Zato je ale ve městě zmnožená, tvoří síť, jejíž oka – okna – na nás mohou mrknout z každého nově navštíveného zákoutí. Bude už slavit sedmdesátiny a je dokladem radostné události, sama vlastně překlenuje různé epochy: skončila druhá světová válka a začaly se rodit děti. Tradiční školní budovy přetékaly záplavou žáků, i našel se záchranný člun v podobě provizorních pavilonů. Projekt z roku 1955 vypracovaný architektem Luborem Markem dostal jméno Školička."

Věra Koubová je překladatelka.

Magdalena Platzová: Orlovice u Klatov

„Poprvé jsem byla v Orlovicích, když mi bylo deset či jedenáct. Právě tehdy se zrodila tradice letních jogínských soustředění, která trvá dosud, tedy čtyřicet let. Byla jsem tam nejmladší a tak to mělo nějaký čas zůstat. Účastníci, kromě mojí matky, tehdy nechávali děti doma.“

Magdalena Platzová je spisovatelka.

Petr Hruška: Ostravská katedrála

„Z hospody za katedrálou jsme se jednou se synem vraceli až ve chvíli, kdy těžkotonážně svítalo. Měli jsme za sebou náročnou noc. Seděli jsme hodiny proti sobě, úzkost otce ze synovy budoucnosti narážela na rozpaky syna z otcovy minulosti. Řekli jsme si hořké věci. Otazník i vykřičník stál nejednou už na začátku věty.“

PetrHruška je básník.

Karol Sidon: Kamenný klíč

„Za svých let v exilu jsem si dost často kladl otázku, co vlastně na té Praze mám, že se mi po ní stýská. Přitom je to pouhé kouzlo kamenů, z nichž jsou v průběhu staletí sestavovány domy, které pak vyvolávají dojem, že ani nemohly být sestaveny harmoničtěji. Klíč k té záhadě jsem našel teprve po návratu z ciziny, když jsem se vrátil do Staronové synagogy jako člen místního minjanu.“

Karol Sidon je vrchní zemský rabín.

Jiří Sádlo: Vrchol Milešovky

„Ono je mocmoc míst, která si zaslouží poctivou promluvu, ale musí to být místo spíš známé a zato s netradičním výkladem. Proto si musím z duchovních hodnot vyhnat dětství, vlast, boha nebo péči o krajinu; je totiž ohromně obtížné o nich mluvit správně, jinak hrozí idyla či alarmismus, pryč s tím vším! Bude mi stačit, jak mě místo učí důvěře, že svět je hodný a uspořádaný, ba někdy i zlomyslný a absurdní, ale hlavně není jakýkoli, není to bezduchá nečitelná masa jednotlivostí.“

Jiří Sádlo je přírodovědec.

Jitka Bret Srbová: V zahradě ryzího zření

„Toto je místo života, místo hojnosti. Přemýšlím, že ta hojnost není jen v rozmanitosti zalité dnes sluncem, je to i hojnost prostoru k přemítání. Tady je vždycky klid – i když proslulé paví hejno občas o sobě dá vědět pronikavým křikem.“

Jitka Bret Srbová je básnířka.