Petr Beneš: Vrstvami Banskej Štiavnice

„Když jezdím poslední roky na Slovensko, jezdím stereotypně vlastně jen do Banské Štiavnice. Jednak potřebuji stereotypy k stabilitě svého vnitřně velmi nestabilního života, jednak vlastně nic jiného na Slovensku momentálně nepotřebuji.“

Petr Beneš je katolický kněz.

Jan Rückl: Ruce a oči

„Chrám prostý, zřejmý zevně a tajemný uvnitř. Když vstoupíte na starý hřbitov v Řečici, kostel se nejeví mohutný, jako při pohledu z vesnice. Naopak. Tvarem se neliší od příbytků lidí. Není to chrám. Bůh nepřebývá v chrámech, jak čteme v Bibli. Je to dům – dům Boží, chalupa Boží.“

Jan Rückl je jáhen.

Petr Borkovec: Jiřičky v rákosí

„Ta vůně v louňovickém kostele Nanebevzetí! Je cítit všude, po celé vsi, vane až do Zvěstova a do Kondrace. Ta vůně zavírá babě Vítkové prořízlou pusu – a že je to těžká práce. Totiž: kdo vstoupí do květinového louňovického kostela s rýmou, vyjde bez rýmy. Kdo vejde do divoce rozkvetlého svatostánku s lehkou chřipkou, překročí spícího Vatikána a vdechuje a čichá a nasává, je rázem z chřipky vyléčen a může jít na Blaník na výlet.“

Petr Borkovec je básník.

Letní punkta 2022

Druhá série osobně laděných podcastů opět zve k návštěvě výjimečných a snad i spirituálních míst. Požádali jsme jednotlivé autory – letos třeba Petra Borkovce, Miloše Doležala, Lízu Faktorovou, Martina C. Putnu, Tomáše Petráčka, Moniku Immrovou nebo Petra Vizinu –, aby si vybrali taková „punkta“, která jsou jim obzvlášť blízká.

Začínáme 30. června a každý týden ve čtvrtek přidáme další díl… nebo i dva.

A nezapomeňte: i první série z loňského roku je stále věčně aktuální!

Jaromír Novotný: Přespolní dojmy

„Z Břežan II do Vyšehořovic, nebo, jak říkala babička, do Vyšerovic, je to nejkratší přes pole. Ne že bych se tam kdy vypravil. (…) … po rozorání cest za dob JZD je pro nás přístupná jen velkou oklikou po silnicích z okolních vesnic. Už by se skoro dalo říct od nepaměti.“

Jaromír Novotný je malíř.

Marius Winzeler: Český lev v lužickém klášteře Marienstern

„Je to lev přátelský – jak jinak, jsme přece v ženském klášteře. Je to také jednoznačně lev mazaný, ale současně i trochu legrační, jak tam tak sedí s huňatou hřívou, v tlamě drží vodní chrlič, jako by to byl doutník.“

Marius Winzeler je historik umění.

Norbert Schmidt: Strašín

„Zajímá mě, jak dalece se člověk dokáže s prostorem propojit. A naopak jak velká distance zůstává, i když někdo žije na jednom místě celé čtvrt století jako právě Merth ve Strašíně.“

Norbert Schmidt je architekt.

Benedikt Mohelník OP: Lightbox

„… na přelomu dalšího věku vpustili do interiéru tehdy stále ještě mladé a nekompromisně dravé baroko. Přesto zůstal svatojilský kostel svou podstatou gotickým skleníkem. Nad spodní plnou čtvrtinou, která tvoří jakousi podsadu, se vznášejí už jen velkoplošná okna. Zdá se, že pilíře mezi nimi jsou tu jen proto, aby se do nich mohly ukotvit okenní rámy. A kdyby nemusely nést chrámovou klenbu, určitě by byly ještě štíhlejší. (…) Naše komunita se v kostele schází k modlitbě žalmů. Právě jejich verše propůjčují tichému světlu hlas. “

Benedikt Mohelník OP je teolog.

Markéta Dudziková: Sázavský klášter

„Zajímavé je, že ani husité, kteří toto místo dobyli a nějakou dobu zde pobývali, nikdy klášter ani kostel nevypálili. Nevíme přesně proč. Ale člověka napadne, že i jim mohl vcelku imponovat svérázný poustevník, který byl podle legendy hotov natlouci i papežovi, odmítne-li jej prohlásit za svatého.“

Markéta Dudziková je patroložka a filosofka.

Josef Kroutvor: To tiché místo

„Je místo, kam se už léta vracím, kladu si zde otázky, ale odpovědi ani nečekám. Je to místo ležící uprostřed lesů, teď už plné klidu v klíně přírody, ale také podivné tísně, která na člověka dolehne. Mám na mysli trojmezí v Novohradských horách, místo, kde se stýkají tři země – Čechy, Dolní Rakousko a Horní Rakousko. Toto místo označuje trojboký barokní sloupek postavený v roce 1661, po druhé světové válce povalený, ale teď už opět vztyčený.“

Josef Kroutvor je esejista, historik umění, básník a kreslíř.

Tereza Horváthová: Kaplička v Meziklasí

„Přijdeš dneska na modlení, ptala se Štefka. Ten rok jsme zůstali v Meziklasí přes zimu s ročním Josífkem. Napadl nejmíň metr sněhu a museli jsme v něm vyhrabat hluboké cestičky. Koupali jsme ho v modré plastové vaničce na stole a z nezbytí topili uhlím. Mrzlo. V kapličce se k sobě tisklo čtyři nebo pět ženských ve vlňácích, teplákách a teplých bundách. Sesedly se, abych se vešla.“

Tereza Horváthová je nakladatelka a spisovatelka.

Ivan Foletti: Kvetoucí zahrada v Polici jako obraz Evropy

„Na samotném severu České republiky, v Broumovsku, se nachází malebné městečko Police. Dnes je dominantou tohoto místa krom neskutečné hospůdky také novověká sakrální stavba, obrovský kostel. To, co mě na té stavbě ale zaujalo, není její velikost, ani její novověký lesk. Její portál je totiž neuvěřitelně jemným příkladem kamenické práce dob předmoderních. Ten, kdo se k tomuto portálu přiblíží, uvidí jemně lomený oblouk a sérii vytesaných dekorativních prvků. Dominuje jim až botanická pozornost, s níž tehdejší řemeslníci vypracovali sérii lístečků, které mají připomínat skutečnou botanickou realitu světa.“

Ivan Foletti je historik umění.

Klára Jirsová: Převaděčská stezka

„Do Německa to tu není daleko. Šumava tvoří všudypřítomný horizont. Do jedné převaděčské skupiny patřil i doktor Jiří Krbec z Klatov. Dědečkův blízký přítel a kolega. A rodina Wiendlových, přes ty jsem se vlastně k té stezce dostala. Rodina Toušových nechávala na své samotě U Vítků přespat uprchlíky, schovávala agenty-chodce i západní kurýry.“

Klára Jirsová je překladatelka a výtvarnice.

Tereza Říčanová: Vnitřní Mezná

„Znovu a znovu budu polapena úkoly vnějšího světa, budu se třást neklidem a praskat pnutím. Ale, hrábě, kýbly škopky, krávy, ptáci, kočky – mne zachrání! Jsou mým svatým náčiním, mými pomocníky na cestě domů, k sobě, do krajiny, pod kořeny, v zem.“

Tereza Říčanová je malířka, ilustrátorka a spisovatelka.

Zuzana Matisovská: Jablonné v Podještědí

„Nie som správny turista. Cestou mlčím, o ničom nepremýšľam, vnímam pravidelné kroky, pozorujem nekonečné rady temnúcich stromov, vedome spomaľujem dych, modlím sa. Hoci viem, že spoločné slávenie je čímsi podstatným, nelákajú ma veľkolepé odpustové zjazdy, preduchovnené reči vážených celebrantov, ani lavice natlačené dobrými ľuďmi, ktorí spievajú z pripravených bulletinov. Nie som správny katolícky pútnik. Nemusím byť.“

Zuzana Matisovská je studentka teologie.