Jan M. Heller: Vrchní Orlice

„Uvnitř kostela je přítmí. Ohmatané dřevěné lavice, ze zařízení nezbývá jinak nic. Omítka většinou chybí, odhaluje strukturu zdiva z cihel a kamene, jak se to tady pod horami tak lepilo dohromady. Vlevo na zdi zřetelný obrys kazatelny. Místo oltáře kamenný výklenek, svíčka v červeném kalíšku. V tichém doteku se pod modře vymalovanou nebeskou kupolí setkává světlo a země...“

Jan M. Heller je básník a spisovatel.

Josef Hrdlička: Zahrada

„V horní části se tyčí mohutný dub, který na plánu nenahmátnete. Chodím k němu, opírám se o jeho kmen pod ostrým úhlem jako přepona souměrného trojúhelníku. Drží mě. Někdy v noci se v té chvíli nepatrně pohne, zakývá.“

Josef Hrdlička je básník, překladatel a komparatista.

Jaromír Typlt: Kumburk

„Moje první kroky obvykle míří nejdřív právě k tomu střepu, ohlodanému sloupu zdiva, který mi připomíná vztyčenou, přitom ovšem trochu nahrbenou a pokroucenou postavu. Také i trochu naježenou, rozpínající do všech stran ostré hroty kamenů a cihel. Navzdory všemu tady přetrvává, vítr se o ni trhá. Je jako poslední tesák, který zůstal nedolomen.“

Jaromír Typlt je spisovatel a performer.

Daria Balejová: Řevnické nádraží

„Oteplilo se a bundu i s batohem věším na zábradlí podél první, dávno zrušené koleje. Heleme se, je to vlastně plůtek, pěkná zámečnická prácička z ocelové pásoviny. Spoje jsou postaru nýtované: jako na Eiffelovce, která se stavěla ve stejné době jako toto nádraží. Jeden ze sloupků nese hluboké šrámy. Jsou to stopy ostřelování spojeneckými letadly, tzv. hloubkaři, kteří na konci dubna 1945 útočili na německé vojenské vlaky.“

Daria Balejová je architektka.

Jindřich Zeithamml: Skryto pod katalogovým číslem VP-0123

„V Hrdlořezech, na výjezdu z Prahy na Kolín, je mezi ulicemi Pod Lipami a Hartigovou průchozí plácek a tam, v zástavbě kousek od Waldorfské školky, trochu stranou mimo osy, se na trojúhelníkové ploše trávníku nachází plastika Matky s dítětem. Pro náhodného kolemjdoucího se může toto místo, jinak dosti neutěšené, při pohledu na tuto plastiku tak říkajíc ROZZÁŘIT.“

Jindřich Zeithamml je sochař.

Robert Krumphanzl: Pole u Štěrbohol

„Osmiletý syn, když uviděl nízké zelené rostliny ječmene nasázené těsně u sebe do pravidelných řádků a vyrážející do klasů, užasle vykřikl: Vojáci! Nevěděl přitom nic o tom, že na tomto a okolních polích se před dvě stě padesáti lety odehrála jedna z největších bitev, které kdy zažily české země, bitva u Štěrbohol.“

Robert Krumphanzl je spisovatel a nakladatel.

David Vopřada: Třeštibok

„Nic teď nemusím, to vnímám, a proto sem chodím. Hlava mi netřeští, naopak se snažím vyhnout tomu, aby se můj bok roztříštil o jiné třeštiboky, které mě v životě potkávají. Sedím a uvažuji, nechávám řeku plynout, vzduch vanout a sebe žít.“

David Vopřada je teolog.

Alexandra Jacobea: Kříž u Svárkova

„Je tu jen ten kříž. A dráty. Hned vedle kříže stojí vysílač a kousek od něj se křižuje vedení vysokého napětí. V posledním svárkovském stavení zuřivě štěká pes.“

Alexandra Jacobea je evangelická farářka.

Miroslav Olšovský: Vyhlídka na pražskou periferii, lavička Emy Destinnové u Proseckých skal

„Dotýkám se svýma očima skutečné krásy světa a celého vesmíru, anebo zase jen své mysli? Jsem vůbec schopen tu krásu popsat? Po celé délce se na horizontu kolébá mlha, ze které se jako z moře vynořují detaily budov lesknoucích se na slunci, svou vahou ještě stále ponořených do páry, která je obklopuje. Ten obraz jako by se mnou nesouvisel, a přesto jsem to já, kdo jej před očima stále vidí a ke komu promlouvá."

Miroslav Olšovský je básník a prozaik.

Petr Kratochvíl: Louka v údolí řeky Kamenice

„Doba zhruba hodinu před rozbřeskem je podle staré indické tradice spojována právě se souhvězdím Labutě a nazývá se Bráhmamuhúrta nebo také „doba vesmíru“, a je nejposvátnější částí dne. Je to doba, kdy se vyjevují poklady a kdy se sny stávají skutečností, doba mezi světlem a tmou, kdy okem viditelný pohyb nebeských těles končí, a místo něj je možné znovu spatřit vlnění bílých květů lakušníku v nedaleké říční vodě."

Petr Kratochvíl je politolog.

Klára Krásenská: Okno a stůl

„Sedám si v lehké noční košili, pokládám první kávu dne, otevírám okenice. Pára nad šálkem se zvíří, zavyje tichý průvan. Nočním teplem rozhozených peřin provane všecko naráz: pěnkavy, čerstvé pečivo, kostelní věž, loudavá, ledabylá pošta. Taky nebe a remízky, sladká, neměstská vůně, jaká jde zdaleka z kopců a přes potok, srdce má z dubových květů, spodní tóny mokré trávy. Nedělám nic, mám kávu a papíry zatížené kamenem, hodinu za hodinou nedělám zhola nic. Opírám se lokty o stůl a dívám se z okna."

Klára Krásenská je básnířka.

Sylva Fischerová: Olomoucké kašny a Svatý Kopeček

„Když jsem ale byla malá, bylo jich jen pět – Merkur byl schovaný někde v depozitáři muzea. I tak byl ale soubor olomouckých barokních kašen nesmírně působivý: Héraklés-Herkules s mírně povislou bradou, jak (s výhledem na orloj) zabíjí palicí sedmihlavou hydru, Caesar na koni a s buličíma očima, ten, který prý město založil, vladařský Juppiter se svazkem blesků v ruce a Neptun-Poseidón s trojzubcem a svými koňmi. Tajemstvím byla kašna Tritónů…“

Sylva Fischerová je básnířka a spisovatelka.

Jana Šrámková: Stražiště

„Moc tu toho není. Někdo by si mohl pomyslet, že se ocitl kdesi v pohraničí, ale není to tak. Překvapivě stojíme ve středu republiky, jen jsou od nás všechna větší města, dokonce i lehce větší než nejmenší maloměsta, vzdálená desítky kilometrů. Uprostřed husté sítě osídlení naší země zeje díra – a v té právě jsme.“

Jana Šrámková je spisovatelka.

Jiří Štourač: Vítochovští mučedníci

„Na vítězném oblouku, tedy nejblíže lodi jsou mužské postavy nabodány na přistavená kopí. Jsou to oni prvomučedníci, které dal císař Hadrián zabít, protože se nechtěli zříct víry. Stávají se nenápadně také patrony mučedníků mnohem pozdějších, kteří netrpěli přímo pro víru, ale stali se obětí zla a násilí. Za nimi není třeba chodit daleko, jejich ostatky leží i zde na hřbitově, který kruhovitě obtáčí kostel.“

Věra Koubová: Šemík ve vlnách Vltavy

„Stavba, na niž chci dnes především upozornit, je mnohem méně nápadná než most či katedrála. Zato je ale ve městě zmnožená, tvoří síť, jejíž oka – okna – na nás mohou mrknout z každého nově navštíveného zákoutí. Bude už slavit sedmdesátiny a je dokladem radostné události, sama vlastně překlenuje různé epochy: skončila druhá světová válka a začaly se rodit děti. Tradiční školní budovy přetékaly záplavou žáků, i našel se záchranný člun v podobě provizorních pavilonů. Projekt z roku 1955 vypracovaný architektem Luborem Markem dostal jméno Školička."

Věra Koubová je překladatelka.