Miloš Doležal: Sv. Vít v Zahrádce

„Zavřený svatovítský chrám tu na břehu zůstal trčet jak opuštěný remorkér – s věží, s freskami, prošlapanými žulovými prahy a románským portálem. U břehu trs žlutých divokých kosatců, modrá vážka se komíhá mezi pcháčem a rákosím. Pod vodu nedohmátneš, ale víš, že jsou tam základy domů, školy a mlýnů. Hodíš kamenem a ten vodou někomu propadne do dávné postele.“

Miloš Doležal je básník a spisovatel.

Scarlett Vasiluková Rešlová: Postel

„Další úžasnou zprávou bylo, že vleže lze meditovat. (...) Mistři potvrdili, že dosáhnout samadhi nebo satori je vleže možné. Duchovně lze dozrávat i v posteli. Skvělé.“

Pavla Melková: Údolím Hamerského potoka

„Tvar každého kamene koryta je dobrodružstvím tvarů a vztahů, každý jednotlivý by bylo možné studovat celý den. Kamínek se stává skálou, skála horou. Vnímáme universální vztah vody a kamene, nekonečný dotek, který formuje oba, dotek měkkého a ostrého, jehož představa nás vede až k jeho přítomnosti v mezilidských vztazích.“

Pavla Melková je architektka.

Josef Kroutvor: Jílovický kostel

„Před bočním vchodem léta stával křížek, Boží muka, na zvláštním kamenném podstavci. Ten podstavec měl tvar jakési podivně tvarované polokoule. Na jednom místě byl znát zbytek reliéfu rožmberské pětilisté růže. Můj otec kolem něj pravidelně chodíval, prohlížel si jej a tvrdil, že to není žádný sokl, ale nejspíš gotická křtitelnice.“

Josef Kroutvor ml. je student germanistiky.

Zdeněk Jančařík: Piknik na svatém Antoníčku

„Když jsme přijížděli zatáčkou ke kostelu, který má za patrona svatého Antonína Paduánského, máma vyslovila větu, na kterou jsme s bráchou vzadu v Trabantu už vždycky čekali: ‚Tak tady už je opravdu krásně! ‘ Na louce pod kostelem jsme rozložili deku, lehli jsme si na ni, pak jsme se trochu procházeli po areálu a potom jeli domů. V dětství jsem vlastně netušil, proč je tam ten kostel, komu je zasvěcený, a co to je křížová cesta…“

Zdeněk Jančařík je salesián, spisovatel.

Petr Vizina: Radostník ve Všenorech

„To zároveň vznešené i zpustlé místo na rozhraní Horních Mokropes a Všenor člověku připomene, že nikdy není jen nezúčastněný pozorovatel dějin. Vězí v dějinách až po uši, podobně jako vojevůdce Žižka zarostlý v křoví.“

Petr Vizina je novinář.

Marek Hanzlík: Kaple svatého Vavřince a svatého Josefa na hradě Lipnici

„Potíž je v tom, že starému gotickému kněžišti jsme sice vrátili jeho ‚původní‘ podobu, ale nevrátili jsme mu důležitý přirozený centrální bod – oltářní menzu. Navíc dnes přes tento neuralgický bod sakrálního prostoru vstupují do kaple návštěvníci. Figury konzol hledí na ně. Původně to ale byly symboly zla, které se závistivě dívaly na zázrak proměnění na oltářní menze. Rád bych to návštěvníkovi vysvětlil, ale on už nedočkavě vyhlíží onen výklenek s kostrou zazděné nevěrnice …“

Marek Hanzlík je kastelánem na hradě Lipnici.

Alena Scheinostová: Z domů už nestoupá nijaký dým

„‚Sedím na kopci pod javorovým stromem. Kopretiny proměnily luka na hvězdné moře. Jako panny v tanečním odění se kolébají břízy. Modročerný se tyčí les kolem. Cesty jsou plné pestrých teček. To jsou šaty děvčat, přicházejících z kostela. Slyším jejich smích. Domove, jak jen jsi krásný,‘ zapsal si o Letnicích roku 1946 zdejší rodák Paul Roden. Místní obyvatelé byli vyhnáni několik dní na to. Do Německa to byl kousek, pouhých několik set metrů.“

Alena Scheinostová je publicistka a redaktorka Katolického týdeníku.

Tomáš Petráček: Les Svíb

„Narodil jsem se totiž na bojišti. Mé rodné město Hořice leží nedaleko místa, kam směřovaly tři proudy pruské armády… od Trutnova, od Náchoda a směrem od Jičína pokračovaly tři obrovské armády k srdci východních Čech a těsně před Hradcem Králové svedly největší a nejkrvavější bitvu, která kdy na českém území byla svedena.“

Tomáš Petráček je historik a katolický kněz.

Líza Faktorová: Houby, mech, brouci a anděl

„Mech se u sv. Martina objevil mnohem dříve než houby. Má různé odstíny od svěží jarní zelené až po smaragdovou. Krásně se vyjímá na staré šedo okrové žulové podlaze i na narůžovělých půdovkách, rozlézá se po kamenech až do temných koutů kostela, kde je hustší a plnější. V presbytáři olizuje zespoda nohy apoštolů, kteří střeží posvátná tajemství.“

Líza Faktorová je historička umění.

Martin C. Putna: Malostranský hřbitov

„Mě ten hřbitov fascinuje úplně něčím jiným. To znamená ne těmi legendami a ne tou magičností, mystičností, tajemností… Protože jak já někde začnu čout nějakou ezoteru, začnu být krutě ironický. Takže zcela naopak, přátelé: Toto je hřbitov českého katolického osvícenství.“

Martin C. Putna je literární historik.

Nina Rutová: Loukov

„Dlouho zůstávám venku před kostelem. Sedím pod lípou a opřená o hřbitovní zeď užívám si ticho a pozoruju stíny. Sousedé z okolních vsí by vám vyprávěli, co všechno se v kostele i poblíž, na neexistujícím už statku, událo… Nechejme paměti generacím místních, data a jména historikům, mše kněžím a vstupme, neboť kostel je otevřen málokdy, a zrovna dnes máme štěstí. Nevím, čeho si uvnitř všimnete vy, ale já vidím samý boj a soužení.“

Nina Rutová je divadelní a rozhlasová dramaturgyně.

Martin Bedřich: Kalvárie u Úštěka

„Je mnoho míst, z nichž se dá na Středohoří dívat. Málokteré má ale v sobě podobnou radikální touhu vzepnout se nad své kořeny jako Kalvárie u Ostrého nad Úštěkem. Poutní místo ze samého počátku 18. století leží na hranici dvou geologických světů.“

Martin Bedřich je literární historik, nakladatel a redaktor revue Salve.

Monika Immrová: Ohře

„Odraz na hladině je statický, přesto voda teče. Fascinující. Dá se to neustále pozorovat. Výhled na řeku, možnost být nad řekou. Plochy, obrysy, tmavá a světlá, zrcadlení. Je to jako grafika, tisk z plochy i z hloubky.“

Monika Immrová je sochařka a grafička.

Petr Beneš: Vrstvami Banskej Štiavnice

„Když jezdím poslední roky na Slovensko, jezdím stereotypně vlastně jen do Banské Štiavnice. Jednak potřebuji stereotypy k stabilitě svého vnitřně velmi nestabilního života, jednak vlastně nic jiného na Slovensku momentálně nepotřebuji.“

Petr Beneš je katolický kněz.