CHRYSOSTOMOS V EXILU

Dva listy Jana Chrysostoma, které napsal svým přátelům z vyhnanství, podivuhodně korespondují s nejmodernějšími psychologickými postřehy o původu našeho utrpení – nejvíc si ho působíme sami tím, že ho odmítáme přijmout jako dar a výzvu k novým začátkům.

Když se Jan Chrysostomos na začátku roku 398 ujal úřadu biskupa v císařském sídelním městě Konstantinopoli, stal se rázem nejvýznamnějším mužem východořímské církevní politiky. Okolnosti jeho jmenování, jeho charakter a způsoby jeho duchovní správy, v součinnosti s mocenskou situací v tehdejší místní i světové církvi však vedly k jeho brzkému pádu. Roku 404 byl poslán do vyhnanství do Arménie a tři roky poté ve vyhnanství zemřel. Kniha líčí tyto závěrečné roky Janova života, okolnosti a příčiny jeho politického neúspěchu a jeho život ve vyhnanství. Jan Chrysostomos, tento nejpodnější autor řecky hovořící starověké církve, jehož dílo z vrcholného období tvoří vlastně výlučně homilie, začal v exilu rozvíjet bohaté korespondenční styky se svými přáteli a vlivnými osobami tehdejšího světského i církevního života. Na samý závěr života napsal svým pronásledovaným přátelům také dva rozsáhlejší spisy, které se zamýšlejí nad utrpením a nabízejí dva vzájemně se doplňující způsoby, jak soužení hodnotit a snášet. První vychází ze zásad stoické filozofie, druhý z křesťanských předpokladů nepoznatelnosti Božích záměrů. Oba tyto spisy jsou v knize představeny v českém překladu s podrobným literárním a teologickým úvodem.