NA PRAHU SMRTI | Svátost nemocných nebo poslední pomazání?

Každý lidský život jednou skončí. Říká se, že je to jediná skutečná jistota člověka. Vážně mluvit o smrti je těžké. Na jednu stranu jsme si na smrt jaksi zvykli. Vidíme ji ve filmech a ve zprávách, čteme o ni v novinách i v bulváru. To se nás ovšem osobně netýká. Když se však dozvíme o smrtelné nemoci někoho blízkého či jsme s takovou situací sami konfrontováni, všechno se mění. Umíme se pak podívat smrti do tváře?

Téma smrti je plné paradoxů. Medicínská technika smrti je dokonalá. Umění umírat chybí a nikdo mu neučí. Mnoho lidí si přeje zemřít bezbolestně a raději o tom ani nevědět. Křesťanská tradice se naopak modlí o vysvobození od nenadálé smrti. Co se děje po smrti člověka v jeho okolí? Ubývá smutečních rozloučení, zato v mnoha bytech lze vidět urnu s popelem někoho blízkého.

Jak doprovázet těžce nemocné a zvláště umírající? Příchod kněze se svátostí nemocných je pro mnohé stále ještě jistotou brzkého konce života. Jaký je vlastně postoj k umírání ve většinově ateistické společnosti? Na čem staví křesťané svou naději? Proč se tak rozvíjí hospicové hnutí?

Nad tématy se budeme zamýšlet z hlediska biblické teologie (fr. Antonín Krasucki OP), ve světle nejstarší křesťanské tradice (P. David Vopřada) a na základě zkušeností spoluzakladatelky domácího hospice Cesta domů (Martina Špinková).

Moderuje: Benedikt Mohelník OP