Výstava jednoho reliéfu v rámci projektu NIKA 7a | Minivernisáž

Druhé pokračování série výstav jednoho díla NIKA 7a přináší do historického kláštera současný umělecký podnět na hranici sochy a obrazu.

Několik slov z vernisáže:

Nový foyer barokního refektáře dominikánského kláštera v Praze navrhl nedávno Josef Pleskot a já jsem mu spolu s ostatními kolegy z ateliéru při tom pomáhal. A svěřím se vám s tím, jak architekti někdy chybují a pak je nenapadne nic jiného (když si nemohou pomoci milosrdnou zelení), než že pozvou umělce, aby jejich chyby trochu zahladili.

Tedy abych to nenechal jen na nás architektech, tak prvně zde chybovali dominikáni. A to hned zkraje devadesátých let, když prodali hospodářskou část domu, aby mohli rekonstruovat mimopražské poničené kláštery, které získali zpět po dlouhém období komunistické totality. Dnes nám všem tyto prostory chybí. A právě v této nice, kde nyní visí reliéf Moniky Immrové, byl průchod do oné hospodářské části. Tady za tou zdí byla kuchyně, sklady, tudy proudila veškerá materiální energie, knedlíky, pečené maso i víno a pivo, do duchovní části kláštera.

A teď ta chyba architektů. Jak mnozí víte, foyer byl dříve zcela jinak uspořádán. Zde před naší nikou stály novodobé stěny a za nimi záchodky a příruční sklad. V plánech návrhu nového foyer jsme niku chtěli použít zase jako potřebné zázemí, kterého se tu v domě tak nedostává. Měla tu být velká posuvná stěna a za ní například místo pro stohovatelné židle. Když jsme ale jednou scházeli na staveništi po schodech spojujících ambit a foyer, přišlo nám, že nika, která se tu před námi v celé své velikosti objevila, je na to příliš krásná, příliš vznešená. Nápad ponechat niku prozatím volnou se ujal – mimo jiné podpořený i tím, že už nebyly peníze na velkou posuvnou stěnu. Ale co teď s tím velkým rozvaděčem, co tu byl? Dal se nanejvýš posunout trochu víc do středu, ale vycentrovat už také nešel. A ty zásuvky dole, také nic moc… Najednou tu ale vyvstal nápad, že poprosíme umělce, aby za nás tyto problémy vyřešili, že snad vznikne série drobných výstav jednoho díla, kterou jsme s bratrem Filipem Boháčem OP pracovně pojmenovali NIKA 7a. Sama stavba, samo konání nás přivedlo k něčemu novému, co jsme neplánovali. A jsem v tuto chvíli opravdu zvědavý, kam nás zase dovedou pozvaní umělci tím novým, co pro nás přichystají.

Mám radost, že po obraze Jana Merty, který v nice od otevření foyeru několik měsíců visel, dnes můžeme představit právě reliéf Moniky Immrové, který je odlitý z obyčejného betonu. Monika Immrová je totiž bytostná sochařka, věnuje se ale i grafice. Vystudovala pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora Jindřicha Zeithammla a má za sebou už mnoho samostatných výstav. Její doménou, ve zkratce řečeno, je TVAR, samozřejmá nepřehlédnutelná přítomnost silných, klidných nových tvarů, které uhrančivě fascinují naši pozornost a fantazii. Jsem rád, že právě dílo Moniky Immrové, její hranatý reliéf do naší niky, kde kdysi byly dveře, do tohoto celého prostoru vnáší mimo jiné nový rozměr vztahů, například ke krásné klenbě nebo nové oválné vestavbě, a bude po několik měsíců jako krystal snad i ostřit vnímání návštěvníků pravidelných programů platformy Dominikánská 8.

Norbert Schmidt